Jizerské hory

Jizerské hory jsou nejsevernějším a jedno z nejmenších českých pohoří. Na malém prostoru zde však dochází k symbióze absolutní „kanadské" divočiny neproniknutelných smrkových lesů, hrubých žulových skal, které nemají v Čechách co do rozlohy. Také holé planiny po kalamitních smrčinách vytěžených v průběhu 80. let dnes již z větší části opět zarůstají mladými porosty. Ekologická katastrofa na konci 20.století měla apokalyptický rozsah, přesto je současný vzhled centrální části Jizerských hor svým způsobem unikátní pro turisty, kterým se nabízí dříve nemožné daleké výhledy v podstatě ze všech horských hřebenů.

Svéráznou kuriozitou, která se v takovém množství vyskytuje pouze v Jizerských horách, jsou pomníčky připomínajíc í nejrůznější nešťastné události: pytlácké přestřelky, vraždy a sebevraždy, zmrznutí zbloudění, úrazy, které měly konec dobrý i špatný.

Jizerským horám dala jméno řeka Jizera, nicméně jméno Jizerské hory (das Isegebirge) se v běžné mluvě ustálilo až v 19.století (předtím byly hory považovány za součást Krkonoš). Jazykoví badatelé se shodují na tom, že jméno Jizery má s největší pravděpodobností keltský původ. Kořen slova Jizera má mít prazáklad ve staroindickém isarás, což znamená prudký, čerstvý či bystrý. Velice oblíbeným, nicméně neoficiálním používaným názvem pro hory je jméno Jizerky.

Dnes jsou hory ve směru severo-jihovýchod přeťaty hranicí česko-polskou. Nejvyšším vrcholem české části je Smrk (1124m), nejvyšší horou celých hor je Wysoka Kopa (1126m) v polské části. Obě hory nepatří, z pohledu z centrální části, k příliš významným vrcholům, nejvýraznější horou v centrální části je Jizera (1122m).

Východní část (oblast kolem řeky Jizery) přechází do nejmohutnějšího českého pohoří - Krkonoš. Centrální část hor je charakteristická svoji náhorní plošinou, která se nachází v nadmořské výšce od 800m do 1000m. Na sever spadají svahy, pokryté charakteristickými bukovými porosty s bohatě roztroušenými žulovými skalami, do údolí řeky Snědé a do oblasti Frýdlantské pahorkatiny. Jižní a jihozápadní svahy hor pak klesají mnohem pozvolněji do údolí řeky Nisy a Kamenice a obzvláště na Jablonecku tvoří charakteristickou krajinu střízlivých horských obcí s romantickými chalupami, mačkárnami skla, kostelíky, poli, loukami a lesy.

Jižní podhůří Jizerských hor je charakteristické dlouholetým prolínáním české a německé kultury včetně částečně dochovaného původního českého dialektu horalů a bohaté společné sklářské tradic. V celém podhůří se dochovaly domácí mačkárny skla, tzv. „drikety" se dvěma komíny při štítech budovy. Kromě průmyslového podhůří (Jablonec nad Nisou, Smržovka, Tanvald) je zde typický venkovský ráz osídlení, rozptýlená zástavba podél vodních toků a v rozsáhlých lukách přerušovaných lesy a remízky.

Centrální část hor tvoří náhorní planina a její bezprostřední okolí. Charakteristická je zdejší severská krajina smrkových lesů a rašelinných luk a jezírek, jejíž „kanadský" vzhled je dotvářen přehradami (Souš, Josefův Důl, Bedřichov), které působí dojmem přirozených jezer. Tato část hor byla od 17. a 18. století intenzivně využívána pro sklářskou výrobu. Centrální část hor po celém jejím obvodu vyjma severní oblasti, obklopuje prstenec mladších horských obcí (Bedřichov, Janov nad Nisou, Lučany nad Nisou, Josefův Důl, Albrechtice v Jizerských horách, Kořenov) s typickou zástavbou dřevěných chalup promísenou kamennými domy z období rozvoje průmyslu v posledních letech 19.století. Typické jsou rozhledny vybudované na samém počátku 20.století horskými spolky na okrajích centrální části hor (Královka, Slovanka, Bramberk, Tanvaldský Špičák, Štěpánka).